Fragmentos de mi vida - První zářez

Jsi můj známý,
můj kamarád,
můj přítel.

Mám tě ráda,
moc.
Víš to ty,
vím to já,
ví to on,
víme to všichni.

Už to není jako dřív.
Měl jsi mě rád,
moc.
Věděl jsi to,
já to věděla,
věděl to on,
všichni jsme to věděli.

Tak co se stalo? Proč už to není jako dřív? Tvůj smutný pohled, když jsem byla tak blízko jiného. Tvoje hlava, položená v mém klíně. Tvoje ruce, něžně se probírající mými vlasy. Co se stalo? Může za to snad ten prokletý Silvestr? Měla jsem tehdy radši zůstat doma? Bylo by to teď jiné? Proč to sakra není jako dřív?!

Můžu za to já?
Můžeš za to ty?
Může za to on?
Nebo za to snad můžeme všichni tři?

Co se změnilo, že jsi teď tak zlý? Ne zlý, přímo krutý. Vyprávíš mi o ní. Víš, že žárlím. Víš, jak moc mě to bolí. Víš, že to bolí moji duši. Ale nevíš, že už to zašlo moc daleko. Nevíš, že už to bolí i moji ruku.

První zářez.

Když se směješ mým strohým odpovědím na icq, nevíš, že je to pro to, co držím v ruce. Nevíš, že mám na práci něco jiného, než ti odpovídat. Obyčejný zavírací špendlík. A jak dokáže ulevit.

Druhý zářez.

Proč se nedokážu poučit? Proč nedokážu přestat živit tu malinkou naději? Proč si pořád tak bláhově nalhávám, že kdybys to věděl, něco by se změnilo? Vždyť tě přece znám. i když myslíš, že ne. Tebe přece nezná nikdo.

Třetí zářez.

A pak. Dozvíš se to. Řekne ti to on. Tvůj nejlepší kamarád. A teď už i můj. Ten co se mi snaží pomoct. Vysměješ se tomu. A chceš pokračovat dál. Proč mě to nepřekvapuje. Ty přece necítíš emoce. Je to slabost, ne? Uzavřel ses do sebe. Ale proč? No jen si vzpomeň. Miloval jsi ji. A ona tě zradila. Jak moc to bolelo? Pamatuješ? Víš přece, jak moc to bolí, když ti ubližuje milovaný člověk. Tak proč to děláš mě? Co se to s tebou stalo? Líbí se ti mi ubližovat. Líbí se ti dokonce i to, že ubližuju sama sobě.

Čtvrtý zářez. Poslední.

Chceš to dělat dál. Nedovolím ti to. Skoncuju to. Přeruším kontakty. Ignor list to jistí. A ta osudná zicherka se teď houpe na řetízku na krku mojí nejlepší kamarádky. Vzpomínka na špatné časy. Stejně jako několik tenkých, sotva viditelných jizev na mojí levé ruce.

Urazil ses.
Nechceš o mě slyšet.
Nikdy.
Směju se.
Po dlouhé době.
Jsem vyléčená.
Paradoxně díky tobě.
Chováš se jako malé dítě.
A to mě rozesmívá.